energie a forma barvy

jako prostředek komunikace

 

"Úvaha o člověku 

 

´Sám v půli jsem. Spjat řetězem

těch, kdo už přešli a kdo jdou,

jako bych viděl světlo tmou

a jak bych slyšel kanout v zem

krev mladých kapku za kapkou.

A růže snů se vzhůru pnou.´

Josef Hora (ve sbírce Proud)

 

Na prahu 21. století se člověku otevírá svět ve svém přepychu

a komfortu nevídaných rozsahů. Nová, revoluční technika uspíšila možnosti komunikace. Vzdálenosti se zkracují a cestovní ruch se stává jedním z progresivně se rozvíjejících odvětví. Taková situace se však odehrává pouze v menší části světa. Zbytek zeměkoule je zužován válkami občanskými, ale i světového měřítka, hladem, nemocemi 
a přírodními katastrofami. Hrozí i snížení zdrojů surovin a zásob pitné vody v důsledku výrazného nárůstu počtu obyvatel. Přijde doba, kdy se boj o holý život stane součástí všedního dne člověka, pokud už tomu tak není v odlehlejších částech světa.

Také člověk jako jednotlivec je zasažen pokrokem, který neúprosně ovlivňuje životy obyčejných lidí. Člověk je stále se zdokonalující civilizací potlačován: digitalizací, technickým rozvojem je smrštěn do jakési virtuální existence. Zůstává jen matný obrys člověka, vytrácí se... Pod tíhou ztráty individuality se redukují i mezilidské vztahy, mizí víra ve schopnost utvářet a uchovat tradiční systém hodnot. Člověk se stává postupně abstraktním pojmem, ve své neuchopitelnosti se deformuje

v symbol, znak, plochý a nejasný otisk. Internet, mobilní telefon, satelitní systémy aj. tento dojem ještě více umocňují: způsobují ztrátu soukromí, dosažitelnost člověka za jakýchkoli podmínek. Nemožnost zůstat chvíli

o samotě, být sám se sebou, ve mně evokuje zrod nového typu lidského druhu, v mé terminologii je to tzv. „člověk všudypřítomný“.

Ve své diplomové práci proto hledám kousek země, útočiště ze zmatku světa, ticho ztraceného ráje, kde čas pozbývá na své moci. Cítím, jak se kolem mě vše pohybuje v neuvěřitelné rychlosti, které nejsem schopna dosáhnout, a chci vůbec?

Uchýlit se do svých obrazů stejně jako čínský malíř Mistr Wu Tao-c´, který teprve uvnitř svých divokých, nespoutaných kreseb, ve své přirozené volnosti nalezl sídlo ducha! Podobně tajemný osud byl určen i bohémovi a legendárnímu geniovi japonské poezie dynastie Tchang Li Po, jenž dychtil obejmout měsíc na vodní hladině a nalezl smrt na dně jezera.

Únik z reality se objevuje také jako literární námět: nejzřetelněji v „pohádce“ Lewise Carrolla „Alenka v kraji divů a za zrcadlem“ i jako metafora v románu Güntera Grasse „Plechový bubínek“, v němž se hlavní hrdina Oskar ve svých třech letech pod hrozbou nebezpečí rozhodne už dále nerůst.

Výtvarné umění se ve svých kořenech soustřeďuje na způsob, jak se vyrovnat se s realitou. Reflektuje dobové dění ve společnosti, zachycuje prchavé okamžiky všedního života. Obrazy jsou výpovědí

o jednání člověka, zároveň však ostrovem, kam se umělec uchýlí před nepřízní osudu.

V umění dneška jsou stále patrná jeho dvě směřování: introvertní cesta je logickým pokračováním takového chápání a stejně tak i mojí platformou. Rovněž extrovertní způsob tvorby zrcadlí pocity existenční krize, samozřejmě s využitím maximálních výrazových prostředků. Je však na umělci samotném určit si výběr výtvarného jazyka."

 

 

PEŠKOVÁ, MARTINA. Energie a forma barvy jako prostředek komunikace. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Hradec Králové, 2008. Diplomová práce, s 26.